Tak proč tu tedy jsme?

3

Nejhlubším tajemstvím je, že život není procesem objevování,

nýbrž procesem tvoření.

Sami sebe neobjevujete, sami sebe tvoříte. Proto se nesnažte zjistit, čím jste,
snažte se stát se tím, čím chcete být.“

Někteří lidé říkají, že život je školou, že jsme na světě proto, abychom se naučili určité lekce,

a že jakmile „se vyučíme“, můžeme se pokusit o dosažení vyšších cílů,

nezávislých na našem těle.

Je to pravda ?

„To je další součásti vaši mytologie založené na lidské zkušenosti.“

Život tedy není školou ?

„Ne.“

Nejsme tu proto, abychom se něco naučili ?

„Ne.“

Tak proč tu tedy jsme ?

„Abyste se rozpomenuli a znovu se stali tím, čím jste. To vám říkám znovu a znovu.

Vy mně však nevěříte. Ale tak to musí být. neboť pokud nestvoříte sami sebe,

nemůžete být tím, čím jste.“

Tomu nerozumím. Vraťme se k tvému přirovnání života ke škole.

Všichni učitelé nám neustále opakují, že život je školou.

Opravdu mě šokuje, že to popíráš.

„Škola je místem, kam chodíte, když se chcete naučit něco, co neznáte.

Nechodíte tam, když jste se to naučili a když chcete svých znalostí užít v praktickém životě.

Život (jak tomu říkáte) vám dává možnost skutečně poznat a prožít to, co již znáte rozumově.

K tomu, abyste toho byli schopni, se nemusíte nic učit.
Stačí, když si připomenete to, co již znáte, a jednáte podle toho.“

Tomu dobře nerozumím.

„Začněme tady. Duše - vaše duše - vždycky ví všechno, co lze vědět.

Neexistuje nic, co by nevěděla. Vědomost však nestačí.

Duše se snaží prožívat a zakoušet.

Například můžete vědět, že jste velkorysí, ale dokud neuděláte něco velkorysého,

nemáte nic než myšlenku.

Můžete vědět, že jste laskaví, ale dokud svou laskavost neprojevíte,

nemáte nic než představu o sobě samých.

Jedinou skutečnou touhou vaší duše je proměnit svou nejvznešenější představu
o sobě samé ve svůj nejkrásnější zážitek.

Dokud se myšlenka nebo představa nestane zážitkem, všechno je pouhá spekulace.

Přemýšlel jsem o sobě dlouhou dobu.
Déle než si všichni společně pamatujeme. Déle než věk vesmíru násobený věkem vesmíru.

Tady vidíte, jak mladá - jak nováje moje zkušenost.“

Opět ti nerozumím. Tvoje zkušenost ?

„Ano. Dovol mi, abych ti to vysvětlil takto:

Na počátku existovalo jen Jsoucno,  a nebylo nic jiného.

Jsoucno však neznalo samo sebe - protože Jsoucno je všechno, co bylo,

a neexistovalo nic jiného. A tudíž Jsoucno... nebylo.

Neboť v nepřítomnosti něčeho jiného Jsoucno není.

Tohle je ona velká nicota, o které hovoří mystikové od počátku času.

Jsoucno  vědělo, že je vším, co existuje - to však nestačilo,

neboť znalo svou dokonalou nádheru pouze rozumově, nikoli ze zkušenosti.

Toužilo po prožitku sama sebe, neboť chtělo poznat, jaké to je být tak nádherné.

To však bylo nemožné, protože slovo „nádherné“ je relativní výraz.

Jsoucno nemohlo vědět, jaké to je být nádherné, dokud se neobjevilo to, co není.

V nepřítomnosti toho, co není, neexistuje ani to, co je.

Rozumíš tomu ?“

Myslím, že ano. Pokračuj.

„Dobře.

Jsoucno vědělo jen to, že neexistuje nic jiného.

A proto nikdy nemohlo poznat samo sebe zvnějšku,

to jest z nějakého bodu mimo sebe. Žádný takový bod prostě neexistoval.

Existoval jen jediný referenční bod uvnitř Jsoucna, ¨

a tím bylo toto „Není Je“. „Ne-Jsem, Jsem“.

Přesto se Jsoucno rozhodlo, že skutečně pozná samo sebe.

Tato energie - tato čistá, neviděná, nepozorovaná, neslyšená a tudíž nikomu známá energie

- se rozhodla zakusit sama sebe jako dokonalou nádheru, již byla.

Proto si uvědomila, že bude muset použít referenčního bodu uvnitř sebe samé.

Dospěla k správnému závěru, že jakákoli její část musí být menší než celek

a že jestliže se rozdělí na části, každá část se bude moci dívat na zbytek celku

a uvidí jeho nádheru.

A proto se Jsoucno rozdělilo na části

- a v jediném úžasném okamžiku se stalo tím, co je toto, a tím, co je ono.

Tyto části poprvé existovaly odděleně.

A přece existovaly současně. Stejně jako všechno ostatní.

A tak se najednou objevily tři prvky: To, co je tady. To, co je tam.

A to, co není ani tady, ani tam -ale co musí existovat, aby mohlo existovat tady a tam.

To je ona nicota, která obsahuje jsoucno. To je ona prázdnota, která obsahuje prostor.

To je ono všechno, které obsahuje všechny části.

Rozumíš tomu ?“

Myslím, že ano. Věř mi nebo ne, ale tvé vysvětlení je tak jasné,

že si opravdu myslím, že tomu rozumím.

„Budu tedy pokračovat.

Tuto nicotu, která obsahuje jsoucno, nazývají někteří lidé Bohem.

To však není přesné, neboť to naznačuje, že existuje něco, čím Bůh není

- to jest všechno, co není „nicota“.

Ale já jsem vším -vším viditelným i neviditelným

takže východní definice Boha jako Velkého neviditelného není o nic přesnější

než západní definice, která říká, že Bůh je všechno viditelné.

Správné pochopení mají ti, kteří chápou, že Bůh je vším, co je,

a zároveň vším, co není.

Tím, že Bůh stvořil to, co je „tady“, a to, co je „tam“, umožnil sám sobě

poznat sám sebe.

V okamžiku této ohromné exploze zevnitř stvořil relativitu

- největší dar, který si Bůh kdy dal.

A tak se z nicoty zrodilo jsoucno - tato duchovní událost je v naprostém souladu

s teorií, které vaši vědci říkají teorie velkého třesku.

Když se celek rozdělil na části, vznikl čas, neboť určitá část byla nejdřív

tady a potom tam- a doba, kterou trvalo dostat se odtud tam, byla měřitelná.

Stejně jako se začaly definovat viditelné části ve vztahu jedna k druhé,

začaly se definovat i neviditelné části.

Bůh věděl, že k tomu, aby mohla existovat láska - a k tomu,

aby si mohl uvědomovat sám sebe jako čistou lásku- musí existovat také její protiklad.

A proto stvořil velkou polaritu - absolutní protiklad lásky - všechno, co není láska

– to, čemu dnes říkáme strach. Jakmile začal existovat strach,

mohla existovat láska jako něco, co je možno prožívat.

O tomto stvoření duality lásky a jejího protikladu hovoří různé mytologie

jako o zrození zla, Adamovu pádu, Satanově vzpouře atd.

Jako je pro vás Bůh ztělesněním čisté lásky, ďábel je ztělesněním strachu.

Některé národy vytvořily kolem této události složité mytologie plné bitev a válek,

andělských a ďábelských bojovníků, sil dobra a zla, světla a tmy.

Tyto mytologie byly prvním pokusem lidstva pochopit kosmickou událost,

kterou si lidská duše hluboce uvědomuje, ale kterou mysl může jen stěží chápat.

Tím, že se Bůh rozdělil na části, stvořil z čisté energie všechno, co existuje

- všechno viditelné i neviditelné.

Tak byl stvořen jak fyzický, tak metafyzický vesmír.

Ta část Boha, která tvoří druhou polovinu rovnice jsoucna a nicoty,

vybuchla v nekonečné množství jednotek menších než celek.

Těmto energetickým jednotkám říkáte duchové.

V některých náboženských mytologiích se říká,

že „Bůh Otec“ měl mnoho duchovních dětí.

Zdá se, že toto srovnáni s lidskou zkušeností, že všechno živé se rozmnožuje,

je jediným způsobem, jak lze masám vysvětlit náhlý vznik - náhlou existenci

- nespočetných duchů v „Království nebeském“.

V tomto případě nejsou vaše mýty daleko od základní reality - neboť nespočetní duchové,

z nichž se skládám, jsou v kosmickém smyslu mými potomky.

Božským cílem toho, že jsem se rozdělil, bylo vytvořit dostatečné množství částí sebe sama,

abych se mohl poznat ze zkušenosti.

Existuje jen jediný způsob, jak Stvořitel může poznat sám sebe jako Stvořitele, a tím je tvořit.

A proto jsem dal každé z nespočetných částí sebe sama stejnou schopnost tvořit,

jako mám sám jako celek.

To je smyslem tvrzení vašich náboženství, když říkají,

že jste byli „stvořeni podle obrazu Božího“.

To však neznamená, že naše fyzická těla vypadají stejně

(i když Bůh na sebe může vzít jakoukoli podobu).

Znamená to, že máme stejnou podstatu.

Skládáme se ze stejné látky. Jsme stejnou látkou !

Se stejnými vlastnostmi a schopnostmi

- včetně schopností tvořit fyzickou realitu z ničeho.

Stvořil jsem vás proto, abych poznal sám sebe jako Boha.

To mohu udělat jedině skrze vás. Proto lze říci (a mnohokrát to bylo řečeno),

že smyslem vašeho života je poznat sami sebe jako Boha.

To vám může připadat velmi jednoduché, ale ve skutečnosti je to velmi složité

- neboť jediný způsob, jak můžete poznat sami sebe jako Boha,

je poznat sami sebe jako lidi.

A tady to začíná být velmi složité; proto mě dobře poslouchej a snaž se mě pochopit.

Jsi připraven ?“

Myslím, že ano.

„Dobře. Pamatuj si, že toto vysvětlení ode mě žádáš. Už léta na něj čekáš.

Chceš, abych to lidem vysvětlil srozumitelným jazykem,

protože nechtějí slyšet vědecké teorie ani teologické doktríny.“

Ano - vím, na co se ptám.

„A protože se ptáš, odpovím ti.

Abych své vysvětlení zbytečně nekomplikoval, budu vycházet z vašeho mýtu

o dětech Božích, protože jej znáte - a protože není tak vzdálený pravdě.

Vraťme se tedy k tomu, jak tento proces sebepoznání musí fungovat.

Existuje jeden způsob, jak jsem svým duchovním dětem mohl dát najevo,

že jsou částmi Boha - mohl jsem jim to prostě říci. To jsem udělal.

Není však dostatečné, aby Duch poznal sám sebe jako Boha nebo dítě Boží

nebo dědice království.

Jak už jsem řekl, vědět je něco jiného než zakoušet nebo prožívat.

Duch toužil po tom, aby skutečně poznal sám sebe (stejně jako já).

Rozumové poznání vám nestačilo. Proto jsem vypracoval plán.

Je to nejneobyčejnější myšlenka ve vesmíru - a nejefektnější spolupráce.

Říkám spolupráce, protože vy všichni se mnou spolupracujete.

Podle mého plánu jste vy jako čistý duch měli vstoupit do fyzického vesmíru,

který byl právě stvořen. Je to proto, že fyzický způsob je jediný způsob,

jak empiricky poznat to, co znáte rozumově.

Proto jsem stvořil fyzický vesmír - a systém relativity, který jej řídí.

Jakmile jste vy, moji duchovní potomci, vstoupili do fyzického vesmíru,

mohli jste zakoušet to, co o sobě víte

- ale nejdříve jste museli poznat opak.

Jednoduše řečeno, nemůžete poznat, co je vysoké, dokud si neuvědomíte, co je nízké.

Nemůžete poznat tloušťku, dokud neznáte tenkost.

Z toho logicky vyplývá, že nemůžete poznat, čím jste,

dokud jste se nesetkali s tím, čím nejste.

To je smyslem teorie relativity a veškerého fyzického života.

Jste definováni tím, čím nejste.

Nemůžete skutečně poznat sami sebe jako Stvořitele, dokud nic nestvoříte.

A nemůžete stvořit sami sebe, dokud se nezničíte.

V jistém smyslu musíte nejdřív „nebýt“, abyste mohli být. Rozumíš ?“

Myslím...

„Tak dobře poslouchej.

Není žádný způsob, jak nebýt tím, čím jste - tím prostě jste (čistým, tvůrčím duchem),

vždycky jste tím byli a vždycky tím budete.

A proto jste si zvolili druhou nejlepší možnost.

Zapomněli jste na to, čím skutečně jste.

Když jste vstoupili do fyzického vesmíru, zapomněli jste na sebe.

To vám umožňuje rozhodnout se, že budete tím, čím jste,

místo abyste se tak říkajíc prostě probudili na zámku.

Právě ve chvíli rozhodnutí být částí Boha poznáváte sami sebe jako svobodnou bytost,

jakou je a priori Bůh. Jak si však můžete zvolit něco, co zvolit nelze ?

I kdybyste se snažili sebevíc, nemůžete nebýtmými potomky

- ale můžete na to zapomenout.

Jste, vždycky jste byli a vždycky budete části božího celku.

Proto se aktu sjednocení s celkem, vašemu návratu k Bohu, říká rozpomínání.

Vzpomenete si na to, čím skutečně jste, spojíte se se všemi svými částmi,

abyste je všechny poznali - a tak poznáte Boha.

Vaším úkolem na zemi není učit se (neboť již víte),

vaším úkolem je rozpomenout se na to, čím jste.

A rozpomenout se na to, čím jsou všichni ostatní.

Proto musíte připomínat druhým, aby se také rozpomenuli.

Všichni velcí duchovní učitelé to dělají. V tom je smysl vašeho života.“

Bože, je to tak jednoduché - a tak symetrické. Všechno do sebe zapadá.

Najednou to do sebe všechno zapadá.

Tak vidím celkový obraz, který jsem dosud neviděl dost jasně.

„To je dobře. To je cílem tohoto dialogu. Chceš ode mne odpovědi.

Slíbil jsem, že ti je dám.

Z tohoto dialogu udělán knihu a má slova přiblížíš mnoha lidem.

To je součástí tvé práce. Zatím jsme položili základy.

Máš mnoho dalších otázek, a proto k nim nyní přistupme. A neměj strach.

Jestliže něčemu nerozumíš, brzy ti to začne být jasné.“

Mám spoustu otázek. Myslím, že bych měl začít s těmi největšími.

Například proč je svět v takovém stavu ?

„Tuto otázku slyším nejčastěji. Lidé mi ji dávají od počátku času.

Od prvního okamžiku až dodnes jste chtěli vědět, proč to takhle musí být.

Vaše typická otázka zní takto: Je-li Bůh dokonalý a milující,

proč připustí hladomory, války a nemoci, zemětřesení a tornáda a hurikány

a všechny možné přírodní katastrofy ?

Odpověď najdete v hlubším tajemství vesmíru a v nejvyšším smyslu života.

Neprojevuji svou dobrotu tím, že vytvářím jen to, čemu říkáte dokonalost.
Neprojevuji svou lásku tím, že vám nedovoluji projevit lásku vaši.

Jak už jsem řekl, nemůžete projevit lásku, dokud nemůžete projevit nelásku.

Nic nemůže existovat bez svého protikladu. To je možné jedině ve sféře absolutna.
Tato sféra však nestačila ani vám, ani mně.

Existoval jsem v ní, a také vy jste z ni přišli.

Ve sféře absolutna nejsou zkušenosti a zážitky, je tam jen vědění.

Vědění je božským stavem, ale největší radost je v bytí.

Bytílze dosáhnout jedině zkušeností.

Evoluce postupuje takto: vědění, zakoušení, bytí.

Tohle je Boží trojice - trojjedinost, kterou je Bůh.

Bůh Otec je vědění- rodič všeho pochopení, otec veškeré zkušenosti,

neboť nemůžete zakoušet a prožívat to, co neznáte.

Bůh Syn je zakoušení - ztělesnění všeho, co o sobě Otec ví,

neboť nemůžete být tím, co jste nezakusili.

Svatý duch je bytí - odtělesnění všeho, co Syn zakusil; jednoduché a znamenité bytí,
které je možné jedině skrze vzpomínky na vědění a zakoušení.

Toto jednoduché bytí je blaženost. Je to Boží stav, v němž se nachází Bůh,

když poznal a zakusil sám sebe. Právě po tom Bůh toužil na počátku.

Předpokládám, že vám nemusím vysvětlovat, že popis Boha jako otce a syna
nemá nic společného s pohlavím.
Užívám zde obrazné řeči vašich posledních posvátných knih.
Starší posvátné texty užívaly podobenství matky a dcery.
Ani jedno podobenství není správné.

Vaše mysl nejlépe pochopí vztah mezi rodičem a potomkem.

Nebo mezi tím, co dává něčemu vzniknout, a tím, co vzniká.

Přidáním třetí části Boží trojice dostaneme tento vztah:

To, co dává něčemu vzniknout / To, co vzniká / To, co je.

Tato trojjediná realita je charakteristickým znakem Boží podstaty.

Je to Boží struktura. Tuto trojjedinost nacházíme všude ve sféře posvátného.

Nelze se jí vyhnout, jakmile se začnete zabývat otázkami času a prostoru,

Boha a vědomi a všech jemných vztahů.

Trojjedinou Pravdu však nenajdete v žádném hrubším životním vztahu.

Tuto trojjedinost uznávají všichni, kteří se zabývají studiem jemných životních vztahů.
Někteří věřící popisuji tuto pravdu jako Otce, Syna a Ducha svatého.

Někteří psychiatři užívají pojmů nadvědomí, vědomí a podvědomí.

Někteří spiritualisté říkají mysl, tělo a duch.

Někteří vědci hovoří o energii, hmotě a éteru.

Někteří filozofové říkají, že nic není pravda,

dokud to není pravda v myšlence, slovu a činu.

Čas rozdělujete na minulost, přítomnost a budoucnost.

Vaše vnímání rozlišuje tři okamžiky - předtím, nyní a potom.

V prostorových vztazích rozlišujete tady, tam a prostor mezi.

V otázkách hrubých vztahů nerozlišujete žádné „mezi“,

neboť tyto vztahy jsou dyadické, zatímco vztahy vyšších sfér jsou vždy triadické.
Odtud pochází dyáda vpravo-vlevo, nahoře-dole, velký-malý, rychlý-pomalý,

horký-studený a největší existující dyáda: mužský-ženský.

V těchto dyádách je všechno buď jedním, nebo druhým,

nebo větší či menší verzí jedné z polarit.

Ve sféře hrubých vztahů nemůže existovat žádný pojem bez svého protikladu.

Náš každodenní život je založen na této realitě.

Ve sféře posvátných vztahů neexistují protiklady.

Všechno je Jedno a všechno se pohybuje v nekonečném kruhu.

Čas je takovou posvátnou sférou, ve které to, čemu říkáte minulost, přítomnost

a budoucnost, existuje souvztažně.

Minulost, přítomnost a budoucnost nejsou protiklady, jsou to části téhož celku,

jsou vývojem stejné myšlenky; jsou to cykly téže energie, aspekty téže neměnné Pravdy.
Jestliže z toho vyvozujete, že existují v tutéž „dobu“, pak se nemýlíte.

(K tomu se však vrátíme později, až budeme podrobně zkoumat pojetí času.)

Svět je takový, jaký je, protože ve fyzické sféře nemůže být jiný.

Zemětřesení a hurikány, povodně a tornáda a všechno, čemu říkáte přírodní katastrofy,
jsou pohybem mezi jednou a druhou polaritou.

Celý koloběh zrození a smrti je součástí tohoto pohybu.
To vše jsou rytmy života, kterým je podřízeno všechno ve sféře hrubé reality,
neboť život sám je rytmem.

Život je vlnou, vibrací, pulzem v srdci jsoucna.

Nemoc je opakem zdraví a projevuje se ve vaší realitě na váš příkaz.

Nemůžete být nemocní, aniž to na nějaké úrovni způsobíte,

a můžete se opět uzdravit, jakmile se uzdravit chcete.

Hluboká osobní zklamání jsou reakce, které si volíte,

a světové katastrofy jsou výsledkem celosvětového vědomí.

Z tvé otázky vyplývá, že tyto události úmyslně vyvolávám.
Tak tomu však není, neboť já vás jen pozoruji, jak je vyvoláváte vy.

Tyto události se však nesnažím zastavit, protože tím bych odporoval vaší vůli.

A to by vás připravilo o možnost zakusit Boží existenci,

což je zkušenost, kterou jste si vy i já zvolili.

Proto neodsuzujte všechno, co na světě považujete za špatné.

Spíš se ptejte sami sebe, co považujete za špatné a co chcete udělat,

abyste to změnili.

Nehledejte odpovědi ve vnějším světě, místo toho se zeptejte své duše,

„Kterou část svého já chci poznat při této katastrofě ?

Kterou stránku své existence chci projevit ?“ Neboť život existuje jako nástroj,

který jste si sami vytvořili, a všechny jeho události se vám prezentují jako příležitosti

k tomu, abyste se rozhodli být tím, čím jste.

To platí o všech duších; z toho vidíte, že ve vesmíru nejsou žádné oběti,

jsou jen tvůrci. Všichni velcí Mistři si to uvědomovali.

Proto se žádný z nich nepovažoval za oběť - přestože mnoho z nich opravdu trpělo.

Každá duše je Mistrem - i když ne každá si pamatuje svůj původ nebo dědictví.
Každá z nich si však vytváří podmínky pro dosažení svého nejvyššího cíle

- v každém okamžiku.

Proto neodsuzujte karmickou cestu, kterou si zvolili druzí.

Nezáviďte druhým, když jsou úspěšní, a nelitujte je, když jsou neúspěšní,
neboť nevíte, co duše považuje za úspěch a co za neúspěch.

Nedívejte se na nic jako na katastrofu ani jako na radostnou událost,

dokud nepoznáte, k čemu taková událost slouží.

Neboť je smrt katastrofou, jestliže zachrání životy tisíců lidí ?

A je život radostnou událostí, jestliže působí jen zármutek ?

Ale ani to byste neměli posuzovat;

měli byste se radit se svou duší a umožnit totéž druhým.

To neznamená, že byste měli ignorovat volání o pomoc nebo naléhání své duše,
která vás nabádá, abyste změnili nějakou okolnost.

Znamená to však vyhnout se odsuzování.

Neboť každá okolnost je darem a v každé zkušenosti je ukrytý poklad.

Kdysi dávno existovala duše, která o sobě věděla, že je světlem.

Byla to nová duše, která prahla po životě. „Jsem světlo,“ říkala. „Jsem světlo.“

Ale skutečnost, že to věděla a že to neustále opakovala,

nemohla nahradit opravdový zážitek. Ve sféře, ze které tato duše přišla,

nebylo nic než světlo. Každá duše byla vznešená, každá duše byla nádherná

a každá vyzařovala Boží záři. A tak tato malá dušička byla jen svíčkou na slunci.
Uprostřed největšího světla - jehož byla částí- nebyla schopna vidět ani zakusit,

čím skutečně je.

A tak po tomto poznání začala toužit. A její touha byla tak velká,

že jsem jí jednoho dne řekl,

„Dušičko, víš, co musíš udělat, abys uspokojila svou touhu ?“

„Co, Bože ? Co ? Udělám cokoli !“ řekla dušička.

„Musíš se oddělit od nás ostatních,“ odpověděl jsem,

„a pak se musíš obklopit temnotou.“

„Co je temnota, Bože ?“ zeptala se dušička.

„To, co ty nejsi,“ odpověděl jsem a dušička to pochopila.

A tak se oddělila od všech ostatních a dokonce odešla do jiné sféry.

A v této sféře měla možnost zakusit všechny druhy temnoty. A také to dělala.

Z této temnoty však volala, „Otče, Otče, proč jsi mě opustil ?“

Stejně jako to děláte vy. Ale já jsem vás nikdy neopustil, jsem stále s vámi

a jsem vždy ochoten připomenout vám, čím skutečně jste;

jsem vždy připraven zavolat vás domů.

Proto buďte světlem uprostřed temnoty a neproklínejte ji.

A když jste obklopeni tím, čím nejste, nezapomínejte na to, čím jste.

A chvalte svět, i když jej chcete změnit

A vězte, že to, co děláte v nejtěžší chvíli, může být vaším největším vítězstvím.
Neboť život, který si vytvoříte, je výpovědí o tom, čím jste - a čím chcete být.